Museli jsme si s kamarádem Robertem skočit na otočku do Paříže.

„Dobrou práci poznáte podle toho, jak je udělaná tam, kde není vidět“

Museli jsme si s kamarádem Robertem skočit na otočku do Paříže.

TUHLE VÝSTAVU ZE SBÍRKY ROBERTA GRANDSEIGNA JSME SI ZKRÁTKA NESMĚLI NECHAT UJÍT.

V knížkách o Tour de France to nenajdete, ačkoliv by tam příběh Roberta Grandseigna (Le Havre 1885 – Paříž 1961) patřil. Stál u počátků aviatiky, Blériotovi pomáhal připravit stroj k přeletu přes La Manche (25. července 1909), sám se proslavil 11. února 1911 prvním nočním letem nad Paříží. Už ve 20. letech začal sbírat jízdní kola a vytvořil výjimečnou kolekci. Pak postavil přívěs za osobní automobil, naložil kola a objížděl etapová města Tour de France. Když zemřel, paní Grandseigne jeho “bláznivou jízdu”, jak se sbírce říkalo, státu. Uložili ji v Musée de l'Île-de-France na zámku v Sceaux. Po půl století se tam rozhodli nejlepší kousky vystavit. Tak tedy letadlo, taxíkem přes celou Paříž, už abychom tram byli. Nejprve do informačního kiosku. Za pultem milá dáma.

Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka. Zatrnulo nám. Rychle parkem k zámku do recepce.
Ve vestibulu telefonista u telefonu, pokladní u kasy, dva hlídači v uniformách a slečna u stolku s letáčky.
Kola? Historická? Výstava? Tady? To bude asi mýlka, kroutilo pět hlav skepticky.
Teď už v nás hrklo. Můžeme mluvit s kurátorem? Telefonista u pultu s centrálou něco psal na papírek. Co je to? Číslo na kurátorku. Kde sedí? O patro výš. Nemůžete tam cinknout? Nemohl.
Mobilem jsme zavolali z přízemí v Sceaux přes Prahu do prvního patra v Sceaux. A bylo vyhráno! Milá kurátorka se nás ujala a zavedla do ráje. Viděli jsme nejen vystavená kola, ale i ta v depozitáři. Ale to už je jiná písnička.
____________

Fotografie:


1 a 2
Zátiší s mišódkou a kurtizánou Blanche d’Antigny (1869, 41,3 × 33,2 cm) Henri de l’Etanga (1809–1873). Slečna Blanche bylo prý krásné a bez pochyb divé děvče, střídavě cirkusová umělkyně, modelka, herečka a průběžně blízká přítelkyně mnoha zámožných pánů, které úspěšně přiváděla na mizinu. Tuto múzu Druhého císařství (1852–1871) proslavil Émile Zola v románu Nana. Obraz je výjimečný svým námětem. V časech kostitřasů bylo prakticky nemyslitelné, aby ženy na takovém stroji jely, někde dokonce musely mít úřední povolení, aby směly navléknout kalhoty, v nichž je Blanche zachycena. Stroj je zobrazen věrně a není pochyb, že pochází z dílen Michaux/Compagnie Parisienne



3
Prototyp vysokého kola Clément s pohonem předního kola nohama i rukama. Vyřešili to dvojími řídítky. Ta první, kdy stačilo jen šlapat, jsou jednoduchá rovná, ta druhá představují komplikovaný a těžký systém táhel. Bylo-li třeba pomoci si rukama, jezdec vyklopil madla, čímž se prodloužila páka a ulehčila práce, a začal “pumpovat”. Pumpovat musel nejspíš co chvíli. Když jen šlapal, spotřebovala se část energie na pohon pákového aparátu, pevně spojeného s pedály, který nešlo odpojit. Chudák testovací jezdec. Ani tudy cesta nevedla.