A šplouchá...

„Dobrou práci poznáte podle toho, jak je udělaná tam, kde není vidět“

A šplouchá...

To se tak někdy stane, že nikdo neřekne hráznému, že týden prší.

A protože si toho sám nevšimne, máte najednou doma vodu. Jako my ráno 2. června.
Byla neděle a venku pořád lilo. Jen tak ze zvyku jsem v osm pohlédl z okna na Botič. Hladina půl půldruhého metru pod silnicí, potok v klidu. Na to, že tolik dnů cedí... Šel jsem si zas lehnout, ale ne na dlouho. Za chvíli volá sousedka, zda potřebujeme pomoct. My? Prý s nábytkem. S nábytkem? Tak abych se podíval z okna. To už měl Botič asi tři metry a voda v baráku. Nebudu líčit, jak se jí u nás líbilo a jak se zabydlela, mrcha. Chci říct, jak skvělí sousedé přiběhli a tahali nábytek do poschodí, zatímco já, měsíc šrouby v zádech, jsem to všechno jen dirigoval. Druhý den, když se voda rozloučila a odtekla, museli jsme s manželkou ráno odjet, úklid počká, s tím se nedá nic dělat. Večer se nám domů moc nechtělo. Čekalo nás bláto a sajrajt, který voda přinesla, budeme s tím bojovat celou noc, vyhánět z obýváku a ložnice a kuchyně a koupelny a garáže a… Bylo to jinak. Už ráno přišli naši kamarádi a kamarádi syna, a zatímco my rajzovali po Čechách, oni to udělali za nás. Byla jich síla, a ti, kteří provozují Hospůdku Karolínka, přinesli všem vrchovatě svíčkové.

Válčili jsme s následky povodně tři měsíce, a ještě válčíme, nikomu to nepřeju. Ale ten pocit, že vás sousedi a kamarádi nenechají v průšvihu, je k nezaplacení.
K potopě došlo proto, že když hrázný přišel v neděli do práce, lekl se výšky hladiny v přehradě a bez varování trhl špuntem. V roce 2002 při tisícileté vodě se to u nás obešlo bez potopy. Tentokrát nás hrázný porazil. Lámu si hlavu, jak to udělat, abychom příště vyhráli my.