Ettore Bugatti. Buší vám srdce?

TAKHLE JSEM ZAČAL PŘED TŘICETI LETY PSÁT SVOJI PRVNÍ KNÍŽKU „A PŘECE SE TOČÍ“. TEN POCIT Z PSANÍ UŽ SE NIKDY NEOPAKOVAL.

Zato srdce občas buší stejně jako tenkrát, když jsem se na cyklistické dráze v Praze Strašnicích vsoukal do bugy Jirky Šilhy. Sedmatřicítka s kompresorem, kterou deset let piplal z trosky, se nedočkavě chvěla a já blaženě vnímal frkání výfuku, jak ji Jirka šimral pedálem plynu. Pak zařadil, buga se s trhnutím odlepila a vyrazila na beton. Byla ve svém živlu, jako my. Do uší nám bubnovalo práskání vytočeného motoru a na klopené části dráhy nám připadalo, že visíme hlavou dolů.

Na veteránském závodě do vrchu Brno–Soběšice to byla v září čtyřicítka Helge Hauka. Vůz je v původním nerenovovaném stavu, s karoserií, kterou před válkou postavili v Austrálii, když tam šasi továrna vyvezla. Helge vůz přivezl a pečlivě ho udržuje v chátrání. Při jízdě jsem se chvíli křečovitě držel a chvíli bránil vypůjčené čepici v letu. V cíli jsem si čtyřicítku s patinou třičtvrtěstoletého užívání prohlížel a vzpomněl si přitom na paní Elišku, která mi kdysi svěřila krédo Ettore Bugattiho: V geometrii a v morálce je nejkratší cestou přímka. A zase mi přitom bušilo srdce, ač buga teď tiše odpočívala na trávníku.

Na veteránském závodě do vrchu Brno–Soběšice to byla v září čtyřicítka Helge Hauka. Vůz je v původním nerenovovaném stavu, s karoserií, kterou před válkou postavili v Austrálii, když tam šasi továrna vyvezla. Helge vůz přivezl a pečlivě ho udržuje v chátrání. Při jízdě jsem se chvíli křečovitě držel a chvíli bránil vypůjčené čepici v letu. V cíli jsem si čtyřicítku s patinou třičtvrtěstoletého užívání prohlížel a vzpomněl si přitom na paní Elišku, která mi kdysi svěřila krédo Ettore Bugattiho: V geometrii a v morálce je nejkratší cestou přímka. A zase mi přitom bušilo srdce, ač buga teď tiše odpočívala na trávníku.