Primárně je to novina pro kamarády z Českého klubu velocipedistů 1880, ale třeba to skousnete. Začátkem srpna nás opustil Lionel Ferris, náš anglický kamarád a výjimečný chlapík, ostrovní podivín a truly staromilec, vskutku excentrický Englishman. Pro mladé zajíce, kteří měli před 21 lety krátké gatě na jednu kšandu: My starší jsme v jejich dnešním věku pořádali v Praze a na Zbraslavi IVCA Rallye 1993, tedy sraz milovníků historických kol, jichž přijelo na 350 z celého světa. Lionel dorazil z Anglie po ose na vysokém kole, a protože do kempu v Chuchli přisupěl pozdě v noci, lehl si pod smrček, přikryl se svou šestapádesátkou Rudge a takhle jsem ho tam druhý den ráno našel vrnícího pod haluzemi. Ty krátké kalhoty, v nichž tenkrát přijel, měl na sobě i na IVCA Rally v Dánsku před čtyřmi lety, když jsme klábosili naposledy.

V knížkách o Tour de France to nenajdete, ačkoliv by tam příběh Roberta Grandseigna (Le Havre 1885 – Paříž 1961) patřil. Stál u počátků aviatiky, Blériotovi pomáhal připravit stroj k přeletu přes La Manche (25. července 1909), sám se proslavil 11. února 1911 prvním nočním letem nad Paříží. Už ve 20. letech začal sbírat jízdní kola a vytvořil výjimečnou kolekci. Pak postavil přívěs za osobní automobil, naložil kola a objížděl etapová města Tour de France. Když zemřel, paní Grandseigne jeho "bláznivou jízdu", jak se sbírce říkalo, státu. Uložili ji v Musée de l'Île-de-France na zámku v Sceaux. Po půl století se tam rozhodli nejlepší kousky vystavit. Tak tedy letadlo, taxíkem přes celou Paříž, už abychom tram byli. Nejprve do informačního kiosku. Za pultem milá dáma.

Zato srdce občas buší stejně jako tenkrát, když jsem se na cyklistické dráze v Praze Strašnicích vsoukal do bugy Jirky Šilhy. Sedmatřicítka s kompresorem, kterou deset let piplal z trosky, se nedočkavě chvěla a já blaženě vnímal frkání výfuku, jak ji Jirka šimral pedálem plynu. Pak zařadil, buga se s trhnutím odlepila a vyrazila na beton. Byla ve svém živlu, jako my. Do uší nám bubnovalo práskání vytočeného motoru a na klopené části dráhy nám připadalo, že visíme hlavou dolů.

A protože si toho sám nevšimne, máte najednou doma vodu. Jako my ráno 2. června. Byla neděle a venku pořád lilo. Jen tak ze zvyku jsem v osm pohlédl z okna na Botič. Hladina půl půldruhého metru pod silnicí, potok v klidu. Na to, že tolik dnů cedí... Šel jsem si zas lehnout, ale ne na dlouho. Za chvíli volá sousedka, zda potřebujeme pomoct. My? Prý s nábytkem. S nábytkem? Tak abych se podíval z okna. To už měl Botič asi tři metry a voda v baráku. Nebudu líčit, jak se jí u nás líbilo a jak se zabydlela, mrcha. Chci říct, jak skvělí sousedé přiběhli a tahali nábytek do poschodí, zatímco já, měsíc šrouby v zádech, jsem to všechno jen dirigoval. Druhý den, když se voda rozloučila a odtekla, museli jsme s manželkou ráno odjet, úklid počká, s tím se nedá nic dělat. Večer se nám domů moc nechtělo. Čekalo nás bláto a sajrajt, který voda přinesla, budeme s tím bojovat celou noc, vyhánět z obýváku a ložnice a kuchyně a koupelny a garáže a... Bylo to jinak. Už ráno přišli naši kamarádi a kamarádi syna, a zatímco my rajzovali po Čechách, oni to udělali za nás. Byla jich síla, a ti, kteří provozují Hospůdku Karolínka, přinesli všem vrchovatě svíčkové.

Rozřízli mě jako hada kvůli transligamentózní dekompresi L3, L4 a L5 a MonoPoly PA L2-L5. Na spondylochirurgii ve Fakultní nemocnici Motol mi do zad zamontovali osm šroubů a dvě vzpěry. Prý se s tím nimrali tři hodiny, dali si záležet. Když jsem se probral, nemohl jsem to posoudit. Bolelo to jak čert, jedněmi trubkami mi z těla něco odtékalo, jinými přitékalo, hnout se ani nápad.

Rozhovor na ČT Art

Všechno je tam po ruce ve walking distance. Je to město velmi staré, alespoň na Ameriku. Tady se místní vzepřeli daním z Anglie za dovážený čaj a 16. prosince 1773 ho raději vysypali do moře, než aby nenasytným Angličanům platili nekřesťanské peníze. Byla to předehra tamního boje za nezávislost.

Cestovní kancelář vycítila naše přání šestým smyslem a poslala nás na Tenerife do hotelu, kde se rekreovalo tři sta německých penzistů a my dva. Výhody: za celou dobu nikomu z nich nezazvonil telefon, cestou kolem lehátek podél bazénu nepřišly člověku na um žádné vilné myšlenky a zátiší před jídelnou nabízelo přehled novinek v oboru ortopedických pomůcek. Nevýhoda: vědomí, že tohle by si většina českých důchodců nemohla dovolit.

Trochu chaos, něco špíny a hlídat si peněženku, myslí si našinec s trochou zvědavosti a špetkou obav před cestou. Myslí si to proto, že o městě a Turcích nic neví. Skutečnost je trochu jiná. Za všechny zážitky jeden z ulice. Tamní tramvaje by svým designem vyjímaly i v Praze.

Vrátil jsem se skoro o padesát let zpátky, před hračkářství ve Strašnicích, kde jsem se od půlky listopadu denně ptal, zda už přišly. Jednoho dne hlásala fronta až ke krámu s textilem, že je přivezli. Které dva z těch pětasedmdesáti modelů zrovna dostali? Žmoulal jsem deset korun a doufal, že na mě ještě vyjdou, nebo alespoň jeden. Vyšly oba, Ford Zephyr a Jaguar D Type, dodnes je mám, se stovkou dalších, od těch nejvzácnějších se štípanými osičkami po první superfasty, jejichž unifikovaná kolečka mě vyléčila ze sběratelské horečky.

Kolikrát já ho přestříkal! Pamatuje Alufix? Kde jsou ty časy, kde je ten favorit... Dodnes mi ho připomíná jizva, bylo to mé první šití. Teď se chystám napsat historii kol této kultovní značky, sbírám dokumenty a fotky a vzpomínky a vůbec. Víte, že se ta rokycanská kola měla původně jmenovat Borec? Vymyslel to nějaký... mudřec. Až pan dr. Jaroslav Cihlář, významná osobnost naší cyklistiky, přišel s nápadem Favorit. Díky za to.

Vlastně ne, poslechněte si pana Somra, kterak čte vzpomínky pana profesora, jak mi je navyprávěl a jak vyšly v Pasece. Pro Český rozhlas 2 jsem je prohnal počítačem, zkrátil o žádaných 70 % (krácení mám rád, ale tohle už byl řez na pařez) a od pondělí 22. dubna to běží celý týden na ČR 2, vždycky od deseti večer. Jestli jste to nestihli, na webu to bude.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/412231100252051/