Lionel mluvil oxfordskou angličtinou, mimořádně se vyznal v historii kol, byl Marque Enthusiast (tedy značkový expert britského Southern Veteran Cycle Clubu) pro kola Centaur, Crypto a Ferris. Náš kamarád Jirka Uhlíř u něho několikrát byl, v domě starém asi tři sta let, který Lionel kdysi koupil v dezolátním stavu a pietně ho v něm udržoval. Kdysi měl Lagondu z 30. let, vlastně jen její šasi, v němž protahoval anglické vlásenky. Jak to byl silný (Lagonda!) a lehký (bez karoserie!) stroj, žádný spolujezdec na tu jízdu jednak nikdy nezapomněl, jednak ji už nikdy neopakoval. Lionel vystudoval obor materiály a sváření, to nebyl žádný amatér. Nicméně nikdy nepracoval, natož aby byl zaměstnán. Když v 70. letech objevil vysoké kolo, do auta už nesedl a jezdil křížem krážem Evropou na ordinary bicyclu (po našem na kohoutovce či vysokém kole). Proslavila ho fotografie, která obletěla svět a objevila se i v našem tisku: Lionel rozmlouvá s Mrs. Tatcherovou v Downing Street, když tam úřadovala, ona v kostýmu, on v těch kraťasech a s vysokým kolem. Kamarádi jednou přivezli snímky z jízdy Londýn–Brighton a nadšeně ukazovali zrzavého vytáhlého podivína kličkujícího mezi stovkami prehistorických vehiklů. Proč ale nejel na vysokém kole, proč šlapal na bezpečníku, na nízkém kole? Ptal jsem se ho na to.
Měl nemocnou maminku, o kterou se pečlivě staral, a bál se, aby se na vysokém kole nezrakvil, když ho tolik potřebovala.
Lionel měl slabost pro mladá děvčata, čím byl starší, tím ho doprovázely mladší kočičky. Trošku jsme mu záviděli, pravda, hoši? Před čtyřmi lety mi neodepsal na novoroční přání, v dalším roce opět nic. Stalo se, co nemělo – jakási dáma si vzpomněla, že před třiceti lety s ním zůstala přes noc sama a že jí tehdy bylo málo let. Anglický soud mu za to určil na čas podnájem za státní peníze bez vycházek. Když se vrátil domů, klub ho vyloučil ze svých řad. Potrestali ho tím víc než soudce.
No nic, teď už to nikdo nenapraví. Jak říkám, začátkem srpna nás opustil, prý v klidu a míru ve spánku. Odhaduji, že mu bylo kolem sedmdesátky. Když pražská IVCA Rallye tenkrát skončila, ptal se mě, kterým směrem je Bremerhaven. Bremerhaven, ten přístav? Yes, Bremerhaven. No nějak tak, máchl jsem rukou nerozhodně před zbraslavským zámkem na severo-severo západ. Thank you, very much appreciated. Jako že mi moc děkuje, velmi si mého odhadu cení. Vyhoupl se do sedla a vydal se tím směrem. Měl lodní lístek na cestou domů tam odtamtud.
Tak si ho budu pamatovat.
Lionel mluvil oxfordskou angličtinou, mimořádně se vyznal v historii kol, byl Marque Enthusiast (tedy značkový expert britského Southern Veteran Cycle Clubu) pro kola Centaur, Crypto a Ferris. Náš kamarád Jirka Uhlíř u něho několikrát byl, v domě starém asi tři sta let, který Lionel kdysi koupil v dezolátním stavu a pietně ho v něm udržoval. Kdysi měl Lagondu z 30. let, vlastně jen její šasi, v němž protahoval anglické vlásenky. Jak to byl silný (Lagonda!) a lehký (bez karoserie!) stroj, žádný spolujezdec na tu jízdu jednak nikdy nezapomněl, jednak ji už nikdy neopakoval. Lionel vystudoval obor materiály a sváření, to nebyl žádný amatér. Nicméně nikdy nepracoval, natož aby byl zaměstnán. Když v 70. letech objevil vysoké kolo, do auta už nesedl a jezdil křížem krážem Evropou na ordinary bicyclu (po našem na kohoutovce či vysokém kole). Proslavila ho fotografie, která obletěla svět a objevila se i v našem tisku: Lionel rozmlouvá s Mrs. Tatcherovou v Downing Street, když tam úřadovala, ona v kostýmu, on v těch kraťasech a s vysokým kolem. Kamarádi jednou přivezli snímky z jízdy Londýn–Brighton a nadšeně ukazovali zrzavého vytáhlého podivína kličkujícího mezi stovkami prehistorických vehiklů. Proč ale nejel na vysokém kole, proč šlapal na bezpečníku, na nízkém kole? Ptal jsem se ho na to.
Měl nemocnou maminku, o kterou se pečlivě staral, a bál se, aby se na vysokém kole nezrakvil, když ho tolik potřebovala.
Lionel měl slabost pro mladá děvčata, čím byl starší, tím ho doprovázely mladší kočičky. Trošku jsme mu záviděli, pravda, hoši? Před čtyřmi lety mi neodepsal na novoroční přání, v dalším roce opět nic. Stalo se, co nemělo – jakási dáma si vzpomněla, že před třiceti lety s ním zůstala přes noc sama a že jí tehdy bylo málo let. Anglický soud mu za to určil na čas podnájem za státní peníze bez vycházek. Když se vrátil domů, klub ho vyloučil ze svých řad. Potrestali ho tím víc než soudce.
No nic, teď už to nikdo nenapraví. Jak říkám, začátkem srpna nás opustil, prý v klidu a míru ve spánku. Odhaduji, že mu bylo kolem sedmdesátky. Když pražská IVCA Rallye tenkrát skončila, ptal se mě, kterým směrem je Bremerhaven. Bremerhaven, ten přístav? Yes, Bremerhaven. No nějak tak, máchl jsem rukou nerozhodně před zbraslavským zámkem na severo-severo západ. Thank you, very much appreciated. Jako že mi moc děkuje, velmi si mého odhadu cení. Vyhoupl se do sedla a vydal se tím směrem. Měl lodní lístek na cestou domů tam odtamtud.
Tak si ho budu pamatovat.