Karosář Oldřich Uhlík

Konec blýskání na časy se odehrál jednoho podzimního dne roku 1951 na Vinohradské třídě. Oldřich Uhlík dostal na chodníku infarkt. Po nedostatečném krátkém léčení nastoupil na vlastní odpovědnost do zaměstnání, avšak zjara 1952 se znovu ozvalo srdce. Cítil, že s prací je konec. A k tomu psaní z Karosy Vysoké Mýto z 1. února 1952: "]ak Vám zajisté známo, jeví se na Vašem kontě osobním ku dni 31. 12. 1948 zůstatek per 468 986,15 Kč ve Váš neprospěch, který dosud nebyl nijak zlikvidován." Nejenže mu byl ukraden jeho podnik s veškerým vybavením, zařízením a materiálem, ale ještě mu byl připočítán k tíži dluh, který vznikl tím, že nezaplatil daň za zestátněný majetek...
Ani tím nevypil kalich hořkosti do dna. Ještě jako rekonvalescent byl předvolán na obvodní národní výbor, kde mu za asistence příslušníka Sboru národní bezpečnosti, pracovníka Komunistické strany Československa a příslušníka Státní bezpečnosti oznámili, že s ohledem na nedostatek bytů se musí vystěhovat mimo Prahu. Za místo pobytu mu určili Chřibskou u Děčína ve Šluknovském výběžku. Ústřední výbor hl. m. Prahy zrušil Oldřichu Uhlíkovi nájemní smlouvu na byt v Mrštíkově ulici na základě zákona č. 138/1948, uplatňovaného vůči těm, kdo ohrožovali bezpečnost jiných nájemníků, případně se provinili krádeží, výtržnictvím či opilstvím. Dne 8. srpna 1952 byli paní Silvestrina Uhlíková a Oldřich Uhlík vystěhováni na státní útraty do nejsevernějšího místa republiky.