To bylo tak: ke dvanáctým narozeninám jsem dostal knížku Dědeček automobil Adolfa Branalda. Snad jsem dokázal skrýt to rozladění. Mě, sečtělého Duchem Llana Estacada a Pokladem na Stříbrném jezeře, vyznavači Karla Maye a Jamese Olivera Curwooda, potrestali vyprávěním o nějakém dědečkovi, nota bene od spisovatele, který se jmenoval Adolf! Aby se ale neřeklo, otevřel jsem ji a přečetl první větu, první odstavec. Na jeho konci (možná přeháním, spíš až na konci první stránky) bylo rozhodnuto, čím se stanu, až vyrostu. Zavržen polárník, popelář i řidič autobusu. Budu se věnovat starým motocyklům a automobilům. Kromě vzrušujícího vyprávění Frantíka Projsy mě stejně tak uhranuly kresby Kamila Lhotáka. Tu knížku mám dodnes, je špinavá, dávno bez obalu, některé listy s oslími rohy se derou ze hřbetu, jak to u milovanyých knížek bývá.
Zatímco jiná předsevzetí vzala dávno za své, tehdejšího rozhodnutí jsem se držel. Bylo mi dvaadvacet, seděl jsem v redakci Světa motorů coby elév a každý týden vybíral dva tři dopisy čtenářů do rubriky Máte slovo, kterou mi svěřili.
„Něco byste měl taky napsat, pane kolego.“
Pane kolego! Možná mi zčervenaly i uši. Věděl jsem ale dobře, o čem psát. Musím se odvděčit alespoň jednomu z těch dvou, kdo rozhodli o mém profesním životě. Psal se rok 1976 a já zvonil u dveří bytu v Rybné ulici. Otevřel menší chlapík s ostrým hlasem, na sobě řeznické kalhoty a pepito kazajku. Přijal mě vlídně, entrée mi dojednal táta Jaroslav Králík, rovněž malíř a grafik, se Lhotákem dávnyý kamarád. Cosi jsem napsal, Mistrovi přinesl, byl velkorysý, neměl připomínek.
Když jsem za tyýden opět zvonil u jeho dveří, divil se, co mu nesu.
„Už to vyšlo?“
„Ech, ještě ne, já jsem, my jsme...“ Nevěděl jsem, kudy na to. Text jsem odevzdal, večer to jde do tiskárny. Grafik zalomil povídání a fotky na dvoustranu, zbyl mu tam volný prostor. Tak jestli by Mistr nějakou
kresbu...
„Ale jó, já se podívám.“
„Víte,“ (to se mi do toho nechtělo...) „on ten prostor je dvaatřicet centimetrů dlouhý a pět a půl centimetru na výšku,“ snažil jsem se hodně potichu sdělit, že chci kresbu formátu školního pravítka. A že se s tím mám do hodiny vrátit. Asi se bavil, posoudit jsem to ale v tu chvíli nedokázal.
„No dobrá,“ řekl a začal vyměřovat tu nudli.
„Abych nezapomněl, osm centimetrů od levého okraje se to bude lámat ve hřbetu, tak jestli byste tam nechal volné místo, vzkazuje grafik,“ kníkl jsem.
Neřekl nic. Jen si mě změřil, jak jsem tam stál a žmoulal desky na ten camrfňousek, který měl neprodleně vyhotovit. Lhoták odstřihl z velké čtvrtky požadovaný plátek, namočil pero do tuše a já za chvilku ulehčeně sbíhal s kořistí ze schodů.
Když článek i s kresbou vyšel, nesl jsem originál vrátit do Rybné. Byl jsem pozván dál, Mistr přijal kresbu, hned si vzpomněl, aby ne! Sedl ke stolu a doleva nahoru vepsal věnování. Pak si mě změřil a energicky doplnil
vykřičník.
Tak se stalo, že mám doma výjimečného Lhotáka. Nebo snad víte o někom, kdo si takhle poručil kresbu na nemožný formát, a ať se Mistr tumluje, zadavatel spěchá?
Nakladatelství: Paseka ve spoluprácis Pražskou scénou
Grafika: Carton Clan
Obálka: Ctibot Morávek (foto)
Sazba: Carton Clan
Font: Athelas a Mark Pro
Město: Praze
Počet stran: 160
ISBN: 978-80-7432-740-7 (Paseka), 978-80-86102-97-9 (Pražská scéna)